Shounen - ai povídky

„Poslední den!“ vykřikne postava v černé kombinéze se slunečními brýlemi na očích. „Musíme si to užít na maximum a zítra pofrčíme zpět.“ Povzdechne si a rozhlédne se po Dolomitech. Chtěl by tu zůstat navždy a sjíždět jiskřicí svahy den co den. Na nic nemyslet a s větrem v tvářích vyhutnávat rychlost. Zasměje se a nevšimne si jaký má účinek zvuk hlasu na pár nedaleko něho. Odrazí se a sviští s širokým úsměvem dolu. Bože pro tohle žije! Dráha je velmi dlouhá a romantická a on si jízdy užívá na maximum. Jen škoda, že už je skoro konec. Zpomalí a těsně vedle sebe zahlédne něco červeného a se vztekem si pomysli jak se na něho někdo lepí. „Amatéři!“ si odfrkne a uhne se, aby se od lyžaře vzdálil.

„Aaaaa!“ stačí zasléhnout a vrazí do něčeho šedomodrého.

„Idiot!“ zaslechne v angličtině.

„Stupid donkey!“ mu to oplatí plynnou angličtinou.

„Dívej se kam jedeš. A zvedni se.“ Michal si uvědomí, že pod ním leží muž. Jen neví jak se zvedne. Zaslechne smích jak někdo zastavuje a zrudne. Tohle se mu nestalo od dob mateřské školky, kdy ho táta postavil prvně na lyže a jemu se rozutekly nohy. Od té doby nespadl. Jenže tehdy byl malý.

Po chvilce si uvědomí, že je mu příjemné jak na něm leží, ale i tak se snaží pomalu vyhrabat na nohy. „Omlouvám se...“ zakoktá se. „Někdo se na mně tlačil a snažil jsem se mu vyhnout a...“

„Tak nelez na sjezdovky!“ zavrčí hlas, který ho i přes slova okouzlí. Hluboký tembrán a on si uvědomí jaký má  na něho pustošící výsledek. Bože tak to se mu nestalo už hodně dlouho. Snad naposled ... neví kdy. Nakonec se zvedne a prohlédne si tu postavu pod sebou. Je dokonalý. Šedomodrá kombinéza, světlé vlasy a trochu bledá tvář. Asi zrovna do lyžařského střediska Val di  Fiemme přibyl.

„Omlouvám se.“

„To je v pořádku. Taky nemám rád, když se na mně někdo tlačí. Viděl jsem ji. Nevím co si ta holka myslela. Jsou nebezpečné. Jmenuji se Alexander.“ Michal čeká na příjemní, ale ten druhý mlčí. Jaké asi má oči spíš ho napadne než jaké má přijmení.

„Michael!“ uvede svoje jméno a podá ruku. Alexander mu ji sevře a oba na sebe se usměji.

„Nějak to musím odčinit. Co něco na zahřátí večer v Italiano cafe?“ Alexander studuje toho spadlého z nebe. Vypadá moc dobře a on je tady sám a večer nemá nic naplánovaného, vlastně proč ne.

„Jistě a budeme tady jen mluvit nebo jedeme? Chci si užít slunce a svahu. Sjíždět...“ smích  Alexandra naprosto okouzlí. Vypadá to, že narazil na společníka. Neví proč si je tak jistý. Když do něho vrazil, myslel si, že má všechny kosti zpřelámané a i přes tu nadávku mu nebylo nepříjemné citit ho na sobě. Určitě je tady delší dobu. Opálený a ani horské slunce nesvedlo nic s jeho havraními vlasy. Jaké asi má oči?

„Tak dojedeme to a pak nahoru.“ Alexander přikývne. Beze spěchu sklouzli ten malý kousek dolu a hned k lanovce. Oba si povídají o horách a kde všude lyžovali. Každý z nich je rád, že sdílejí stejnou vášeň.

„Alexi a co snowbord? Vyzkoušel jsi ten ďáblův vynález?“

„Jo vyzkoušel, ale řeknu ti zůstanu u těch dvou prken. Nějak mým nohám vyhovuji víc.“ Michal nenápadně sklouzne k jeho nohám. Má je opravdu pěkné. Vůbec celá jeho postava je k nakousnutí a on jen lituje, že zítra musí jet pryč. Jinak možná by mohl.... ale ne musí odjet. Povinnosti volají. Možná dnes večer.

Za chvilku jsou nahoře a dívají se dolu na svah. Kolem nich je nádherný výhled na Alpy. Oba na sebe pohlédnou a zvednou prst. Odpíchnou se a už krouží v obloucích dolu.

„Výborný lyžař. Profesionál,“ napadne Alexandra.

„Skvěle lyžuje,“ řekne si pro sebe Michal a  uvědomí si jak mu společnost někoho dalšího kdo sdílí stejnou vášeň, zvedla náladu a k tomu vypadá rozkošně, když zůstane za nim a dívá se na neho zezadu. Pane jo mít ho tak v posteli, toužebně si přeje.

„Tak to je poslední sjezd.“ Slunce pomalu zapadá a svými červánky zlatí horské štíty. Michal stojí a dívá se na tu nádheru.

„Miluji západy slunce. Podívej se jak nádherné útvary vytváří a člověk má pocit, že svede všechno. Že je obr.“

„Ano,“ odpoví prostě Alexandr a odpichne se. Michal ještě chvilku stojí nahoře a pak s širokým úsměvem sjiždí za Alexem. Nepředežene mně a jede za ním jak nejlépe umí. Za chvilku už jsou dole ani neví jak.

„Skvělý den. Díky Alexi.“ Sundá si brýle a zatřese hlavou. Alex zírá do jeho modrých oči.

„Celý den jsem přemýšlel jakou máš barvu očí“ zasměje se Alex. Michal se začervená a nakonec se taky začne usmívat.

„Za to já to ještě nevím.“ Alex se uchechtne a stáhne si brýle. Na Michala se dívají dvoje olivové oči s jiskřičkami smíchu. Není zas tak mladý jak by se zdalo. Možná tak třicet?

Není nejmladší, ale to nevadí, pomyslí si Alex. „Tak co platí ještě ta kavárna?“

„Víc než ráno. Jsem trochu unavený, ale chci si to tady vychutnat.“ Zvlášť, že zítra odjiždím. Závidi Alexandrovi tu možnost pobytu a dalších skvělých dnů s větrem v tvářích a sněhem pod lyžemi.

„Kde jsi ubytován?“ nenápadně se zeptá Michal, přitom skoro nedýchá a zároveň se věnuje čištění lyži.

„Hotel Villa di Bosco.“ Odpoví taktéž nenápadně.

„To je náhoda. Bydlím tam taky,“ spokojeně řekne. „Takže nemusíme nijak složitě... a co jen zajít do hotelové restaurace najíst se a pak někam na drink?“ navrhne tiše s očima upřenýma do jeho tváře.

„Proč ne“, odvětí trochu udýchaně Alexandr. Zdá se mu to nebo je to co si myslí, že Michaelovy oči naznačují? Jestli ano, musí zvážit jestli by chtěl se jen tak...

„Jdeš?“ zaslechne a otočí se k Michaelovi. Oba vyrazí k hotelu. Zjistí, že bydlí opravdu v stejném hotelu a jen v jiných koutech. V hale se rozloučí a oba se rozejdou do svých pokojů.

„Tak tohle ne...“

„To taky ne. Proč jsem si nevzal něco lepšího?“ Nakonec oba si oblečou to jediné slušné oblečení, které mají. Vše ostatní je určeno na sjezdovky a takové neformální. Za hodinu po sprše a náročném výběru oblečení oba stojí v hale a prohlížejí se.

Vypadá v té černé úchvatně, si pomysli Alexandr.

Ten šedý svetr a obepnuté džíny.. sbíhají se mi sliny, pomysli si Michal a málem mu nabídne rámě. Bože co mně to napadá? začne a musí se ovládnout, aby mu neodsunul židli u večeře. Nechápe svoje jednáni. Jistě, líbí se mu muži, ale tohle je ochránařský majetnický pud , který dává značku, cejch na svoje vlastnictví s výstražným nápisem Pozor je jen můj a Nesahat. Nikdy přece takový nebyl. Vždy ...

„Je ti něco Michaele?“ zeptá se starostlivě Alexandr.

„Ne kdepak vypadáš kouzelně!“ Michal ztuhne, znadává na svůj rychlý jazyk a zaboří svůj nos do jídelníčku. Alexandr se začervená. Takže přece jen.

„Děkuji ty taky,“ vrátí mu neutrálně kompliment. Michal zvedne oči od jídelníčku a usměje se. Takže přece jen. Odloží jídleníček a nepokrytě si prohliží Alexandra.

„Netušil jsem, že na sjezdovce ulovím tak nádhernou rybu,“ zamumlá.

„To já taky netušil, že na mně spadne tak těžký medvěd,“ vrátí mu to i s úroky Alex.

„Nejsem tlustý,“ brání se Michal. Alex se rozesměje. Má tak neuvěřitelný pocit volnosti a spokojenosti. Musí se usmívat a to si myslel, že pobyt bude jen lyžování a nic víc a nakonec potká někoho takového. Jenže co když někoho má? Jenže je cizinec a stejně by to nevedlo k ničemu, ale mohli by strávit spolu hezké chvilky.

Po lasagnich, dobrém víně a zmrzlině se vydají do městečka do klubu. Chvilku si sednou a užívají si italské hudby, vlnicích těl na parkétu a snaží se ignorovat žhavé pohledy dam.

„Alexi nepůjdeme pryč? Ty dámy mně znervózňuji.“ Jedou po něm jako losos po rybce a on nemůže všechny odhánět.

„Proč ne.“ Pokrčí rameny. Není to tu špatné, ale chtěl by s Michaelem popovídat aniž by musel křičet. Oba se zvednou a vyjdou ven. Michal venku chytí Alexe za ruku a usměje se. Připadá si opět jako student, který se poprvé zamiloval a vede svého kluka parkem. Jo kde jsou ty časy. Alex sebou trhne, ale nakonec mu ji tam nechá. Vlastně proč ne. Jdou tiše a poslouchají noční ruch městečka, dívají se na sníh ozářený  pouličními lampami. Michal se narovná a chce se ho zeptat, ale najednou neví jak. Kdysi by ho rovnou popadl, polibil a nejspíš zatáhl k sobě do pokoje, ale tentokrát je si tak nejistý.

Dojdou k hotelu a zastaví se. Dívají se na osvětlený hotel a nechce se jim ještě spát.

„Zítra odjiždím.“

„Aha.“ Povzdechne si Alexandr. Je to škoda. Mohli si to společně užít a trochu se lépe poznat a takhle...

„Musím. Práce...“ řekne a je mu hnusně. „Půjdeme spát.“

„Ano.“ Oba vejdou do hotelu a teprve v půlce se Michal zarazí, když si uvědomí, že Alex jde vedle něho po schodech k jeho pokoji.

„Já nemyslel jsem.. myslel jsem...,“ neví jak to říct.

„Ach promiň,“ Alexandr zrudne, když mu dojde co mimoděk udělal. Michal to nemyslel jako pozvání k milování, ale on to tak vzal ani se nad tím nezamyslel. Prostě dřív jednal než myslel. „Hned půjdu.“ Otočí se, když ho zarazí nejdřív jeho ruka a pak objetí.

„Byl bych šťastný, kdybys zůstal přes noc.“ Navrhne mu tiše Michal. Alex ztuhne a pak se uvolní. Otočí se a políbí. Proč ne. Jsou dospělí a mohou si dělat co chtějí a on v tomhle věku.. povzdechne si.

„Proč ne,“ řekne lehkovážně Alex a zhrozí se. Vždyť ho viděl dnes poprvé a hned postel. Vždy počkal. Měl rád námluvy a všechno kolem toho a teď jen kvůli jednomu modrému pohledu vše zahodí a čert to vem. Jsem na dovolené a nejsem mnich.

„O čem přemýšlíš?“ zeptá se ho Michal.

„O ničem.. celkem...“ udělá krok k pryč. „Budeš tu ještě dlouho stát?“ nakloní hlavu s úsměvem. Michal se vzpamatuje a popadne ho za ruku. Alex se vykroutí a zavěsí se do něho. Michalovi se to líbí. Jsem asi staromódní. Otveře dveře a nechá ho prvního vejít. Alex trochu znervózní, když slyší zklapnutí dveří.

„Trochu vína nebo šampaňské...“ začne, ale když se na něho podívá má pocit, že je mu sedmnáct a má svého prvního kluka. Takhle se snad v životě necitil. Alex k němu přistoupí.

„Proč ne.“ Michal nalije skleničky a podá mu jednu. Podívá se mu do oči a oba si přiťuknou. „Na dnešní večer.“

„Na noc.“ Alex upije a otočí se k oknu. Má tak divný pocit. „Je tady nádherně.“

„Ty jsi krásný,“ Alex ucítí Michalovy rty na krku a vzruší se.

„Nemám ve zvyku...“ řekne na sebeobranu, ale Michal si ho otočí a políbí.

„Já taky ne.“ Odloží skleničku a přitáhne si ho do náruče. Chvilku ho pozoruje a pak ho políbí.

„Dobré ráno!“ uslyší Alex u ucha hlas, který ho vzruší. Zasténá. Ta noc byla krásná. Otevře oči a dívá se na vážného Michala. Je oblečený. Posadí se a Michal se podívá na jeho obnažené tělo. Nechce odjet, ale musí.

„Jedeš už pryč, že ano.“ Nemusí se ptát. Vidí sbalený kufr i oblečeného Michala. Ten přikývne.

„Ano. Nechtěl jsem jen tak utéci...“ zrozpačiti a neví jak dál pokračovat. Alex si povzdechne. Jedna noc, no a co.

„Tak běž nebo ti to ujede,“ řekne naštvaně. Michal se na něho zaraženě podívá.

„Já...“

„Vypadni už sakra!“ Vstane a deku omotá kolem sebe. Projde do koupelny, když ho opět zastaví Michal a přitáhne k sobě.

„Co je ti?“

„Nic. Měl bys jet a já musím na svah.“ Dodá urputně. Michal pustí Alexe a dívá se jak si pevněji přitáhne k sobě přikrývku.

„Tak dobře,“ ale to už zírá na zavřené dveře koupelny. „Tak já jdu!“ neodpustí si a zírá na dveře. Nic. Nebude tady stát. Sebere tašky a prudce třískne dveřmi svého pokoje.

Alex stojí opřený o dveře koupelny a neví co dělat. Ta noc byla jako zjevení. Úžasná, ale zřejmě jen pro něho. Byl hýčkán rozmazlován a přitom... pustí si sprchu a sprchuje se. Možná je to tak lepší. Stejně je pánbůví odkud a vůbec jedna noc a konec. Kdyby chtěl mohl zůstat. Vyjde ven a vrazí do pokojské.

„Sorry,“ zamumlá a sebere svoje svršky. Zmizí v koupelně a šokovaná  pokojská zírá na koupelnu. Po chvilce otevře dveře, vystrčí hlavu a zamumlá „Spletl jsem si pokoj.“ Zavře je a obleče se.

Celých čtrnáct dní jezdí jak ďábel a od sluníčka je snědý jak mouřenín. Baví se od rána do večera a v noci spí spánkem spravedlivých. Ráno už je opět na svahu a vyhýbá se svahu, kde se potkal s tím oslem.

Osel to je přesné ono. Osel, protože ho opustil a nezůstal s nim. Poslední den přece jen se odhodlá a sejde k recepci. Snaží se mile usmívat, ale uvnitř se chvěje.

„Prosím vás v čísle dvacet dva bydlel host a nevíte...“ nedořekne.

„Je mi líto, ale informace o hostech nepodáváme.“ Chladné oči recepčního ho zkoumavě přejedou od shora dolu.

„Moc bych vám byl vděčen. Víte zapomněl mi dát na sebe svůj kontakt a ...“ Tak toho neobměkčím ani kdybych se svlékl. Co úplatek? Jenže hotovost je už pryč. „Prosím prosím. Moc bych ho chtěl vidět.“ Nic ještě studenější oči než dřív. „Víte udělal bych cokoliv. Prosím víte je to životně důležité. Jeho sestra je smrtelně nemocná. Taky ne?“ zamumlá. Má prostě smůlu. Povzdechne si a odpoutá se od pultu. Vyjde do pokoje a začne balit. Je to tak lépe. Určitě. Dobalí a lehne si. V noci se usmívá jak se mu zdá o jedné neopakovatelné noci. Ráno se Alex nechá odvézt na mezinárodní letiště.

„Jupí sníh a lyže!“ zakřičí postava v šedomodré kombinéze a krásně vykrouží oblouček. Usmívá se a oči hoří vzrušením. Naposled se takhle měl v Dolomitech. Záváha a sjede další oblouček. Možná by mohl to prodloužit a jezdí dlouhé obloučky. Cítí se ve svém živlu.

Hej co je tohle? Všimne si černé na poslední chvílí a snaží se uhnout. Narazí do lyží a cítí jak na tu postavu padá.

„Ty pitomý osle dávej pozor. Ztratil jsi oči nebo něco jiného?“ Alex s úžasem poslouchá známý hlas a hlavně jazyk, který mu důvěrně zní v hlavě.

„Ahoj Michaeli nebo mám spíš říct Míšo?“ pronese perfektní češtinou. Ucítí ztuhnutí. „Vida tak tentokrát jsem něco velkého ulovil já. Co myslíš jsem těžký?“

„Lehký.“ Automaticky odpoví Michal. „Alexi?“ se optá nedůvěřivě Michal a sundá si brýle. „Tvoje čeština a co tady...“

„Hele žadna naražky na nás Moravky. Ty pražáku.“ Leží na něm a vychutnává si tělo pod sebou. Aspoň teď ví Michal, jak se tehdy v Itáli citil.

„Doufám, že zítra neodjiždíš?“

„Já odjet? To nejde. Dělám tu zachránaře.“ Zasměje se a obejme ho kolem pasu.

„Pane zachranáři já snad omdlím.“

„Umělé dýchání je drahé“ zašeptá Michal a políbí ho.

„Mohu dostat množstevní slevu?“ Sjezdovkou se nese tichý smích obou postav.

Konec